Umělci
HRA
Tereza Bartůňková a Jan Burian
→ webové stránky umělkyně T.B.
→ rozcestník projektů umělce J.B.
Dominik Lang
Karolína Kopřivová
Roel van der Linden a Julius Reichel
Petr Nikl
Všestranný umělec Pert Nikl je malířem, grafikem, hudebníkem, performerem, divadelníkem, fotografem i tvůrcem řady autorských knih. Jeho umělecká tvorba je determinována dětskou představivostí a osobitou poetikou, která otevírá oči k novým pohledům na skutečnost. Ta je podle jeho otevřeného výkladu tajemná, z každého úhlu pohledu nová, stále hodná osobního průzkumu. Vybízí k odložení starých modelů náhledů na svět a nabízí paradigma, že realita je hrou. Pro kurátorku Kamilu S. Huptychovou byl tedy pro výstavu HRA jasnou volbou – pro HRU vytvořil site-specific instalaci s názvem Pískomilí tance. Prostřednictvím performance v den vernisáže do prostoru galerie vysypaného pískem vypustil robotické vysavače a strojky, které zanechaly stopy svého tance a vytvořily na zemi jemnou abstraktní kresbu.
Dále pro prostor galerie v rámci výstavy Reset instaloval projekci název za pomocí camera obscura a rozehrál hru světel, která je pro architekturu galerie příznačná. Později byl zahrnut ve výstavě Voda s instalací Vortex.
Dílo Petra Nikla je součástí sbírek GBR od roku 2021, kdy přispěl svými velkoformátovými kresbami tuší na rýžovém papíru a plátně vytvořené kombinovanou technikou.
Tichý Smutný
Smutný Tichý
Dalibor Smutný
Dalibor Smutný (1964, Hořice v Podkrkonoší) je tichou silou české grafické tvorby. Za svoji tvorbu je odborně a umělecky dlouhodobě oceňován, mimo jiné je laureátem prestižní grafické Ceny Vladimíra Boudníka za rok 2016 a letos získal v rámci této přehlídky speciální cenu za tisk z hloubky za neobyčejně působivý grafický list Chronologie světla. Jeho doménou je mezzotinta, časově náročná grafická technika tisku z hloubky. V roce 2024 byla díla Dalibora Smutného prezentována na výstavě Tichý Smutný, Smutný Tichý. Dvou paralelních grafických výstavách Františka Tichého a právě Dalibora Smutného.
Tomáš Polcar
Tomáš Polcar
Studoval na pražské AVU a postupně prošel třemi výraznými ateliéry profesorů Huga Demartiniho, Aleše Veselého a Milana Knížáka. Nepřehlédnutelným projektem byla Reklamní kampaň na obyčejné předměty v podobě billboardů ve veřejném prostoru, připravená společně s Ester Polcarovu. Když se s rodinou odstěhovali z Prahy do Slavětína nad Ohří, extrovertně konceptuální trendy opustil. Původně intermediální umělec, pracující s novými médii, se po svém přesunu z metropole do Loun nedalekého města, ve své tvorbě na progresivní média zcela rezignoval. Obrátil se ke klasické sochařské práci a malbě. Život uprostřed krajiny Českého středohoří jej přivedl ke vnímání cykličnosti a soustředí se na tvorbu v tematických cyklech. Intuitivnímu myšlení v jeho tvorbě odpovídá expresivní umělecký přístup, představovaný především krajinomalbou. Krajině jsou věnovány především jeho malířské cykly Hnití plodí žití a Krajiny. Některé z jeho krajin vznikly přímo na břehu řeky, přičemž malíř do barev mísil písek z Ohře. Protipól tvorby reprezentuje racionalita geometrizující polohy, vědomě potlačující malířský rukopis.
Umělecká práce Tomáše Polcara byla v minulosti poprvé prezentována v GBR v roce 2021 na výstavě Krajina+ a později na výstavě Voda. Rok 2023 přináší monografickou výstavu představující obrazy a objekty z cyklů Hnití plodí žití, Atomos, Sóma, Kyklos, Rezonance a Krajiny. Pro galerii vznikla nová obrazová instalace a poprvé byly také vystaveny obrazy, malované na řeckém ostrově Samothráké, kde se snoubí příroda s mýtem. Koncept monografické výstavy, s názvem Soma se snaží o zachycení Polcarova dlouhodobého úsilí o harmonii.
Krása
Adam Kašpar
Adam Kašpar studoval na pražské AVU v ateliéru malby u profesora Martina Mainera, kde si uvědomil, jak klíčovou roli pro něj příroda hraje. Jako jeden z mála současných umělců se věnuje klasickému a realistickému zachycení krajiny. Jeho práce jsou známé pro svou precizní a realistickou techniku, která se promítá i do samotného studia krajiny do nejmenších detailů. Malba je propojena se zkoumáním různých jevů a často překračuje až do přírodovědného bádání. To dokládá i pozvání České geologické služby na expedici v Mongolsku, kam se už Adam Kašpar podruhé vydal.
Jakub Nepraš
Jakub Nepraš je současný český umělec, který na Akademii výtvarných umění v Praze studoval monumentální tvorbu u Aleše Veselého a později nová média u Michaela Bielického a Veroniky Bromové. Tvorba Jakuba Nepraše se zaměřuje na práci s videem a pohyblivým obrazem. Ve video kolážích se často objevují fragmenty z architektury a urbanismu, kombinující se s organickými a přírodními formami. Důležitou součástí instalací je ale také audio prvek. Neprašova kariéra se rozvíjí i na mezinárodní úrovni, přičemž jeho dílo bylo prezentováno na mnoha výstavách současného umění a obdržel i několik mezinárodních ocenění.
Jindřich Zeithamml
Jindřich Zeithamml studoval od roku 1968 na pražské Akademii výtvarných umění a později na Staatliche Kunstakademie v Düsseldorfu. V roce 1995 se na AVU stal profesorem. Jeho díla převážně pracují s objekty jednoduchých geometrických tvarů, jejich povrchy prochází úpravou nebo jsou nechány v surovém stavu. Ve svých objektech spojuje geometrii, minimalismus i filozofické smýšlení o světě. Jeho díla jsou součástí evropských sbírek, výstav i ocenění – jako například 1. cena Art Cologne v Kolíně nad Rýnem v roce 1982.
Kamila Ženatá
Kamila Ženatá vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze v grafickém ateliéru profesora Ladislava Čepeláka. Později se místo grafiky začala intenzivněji věnovat malbě. V současné době se věnuje především výstavním projektům spojujícím různá média od videí přes malby, fotografie, text i audiovizuální instalace. Kromě výtvarné činnosti se Kamila Ženatá zabývá i psychoanalytickou psychoterapií, kterou mimo jiné propojuje se svojí praxí ve výtvarném umění.
Lada Semecká
Lada Semecká je sklářská výtvarnice specializující se na výtvarné umění i užitý design. Sklářské tvorbě se věnovala na vysoké škole UMPRUM v ateliéru skla, pod vedením profesora a pedagoga Vladimíra Kopeckého nebo v rámci doktorského studia na Fakultě umění a designu Univerzity J. E. Purkyně. Věnuje se tvorbě skleněných objektů a designových předmětů. Její práce jsou známé pro svou jedinečnou kombinaci křehkosti a minimalismu, kterou mezinárodní porota Designbloku v roce 2022 ocenila za mimořádný počin cenou Grand Prix. Její práce se objevily v mnoha výstavách po celém světě – naposledy například v rámci výstavy Made by Fire na Salone del Mobile Milano 2023 a Milan Design Week 2023. Semecká je také aktivní jako pedagožka a přednáší na vysokých školách.
Reset
Petr Nikl
Všestranný umělec Pert Nikl je malířem, grafikem, hudebníkem, performerem, divadelníkem, fotografem i tvůrcem řady autorských knih. Jeho umělecká tvorba je determinována dětskou představivostí a osobitou poetikou, která otevírá oči k novým pohledům na skutečnost. Ta je podle jeho otevřeného výkladu tajemná, z každého úhlu pohledu nová, stále hodná osobního průzkumu. Vybízí k odložení starých modelů náhledů na svět a nabízí paradigma, že realita je hrou. Pro prostor galerie v rámci výstavy Reset instaloval projekci název za pomocí camera obscura a rozehrál hru světel, která je pro architekturu galerie příznačná. Později byl zahrnut ve výstavě Voda s instalací Vortex.
Dílo Petra Nikla je součástí sbírek GBR od roku 2021, kdy přispěl svými velkoformátovými kresbami tuší na rýžovém papíru a plátně vytvořené kombinovanou technikou.
Ondřej Smeykal
Ondřej Smeykal, přispěl k výstavě Reset jako autor site specific instalace Hnízdo – inspirovaná místem a situací. Autor si v prostorách galerie vytvořil hnízdo jako akustickou, světelnou a elektronickou pracovnu, v níž několik dní pracoval na zvuku, v určité hodiny naživo hrál a oživoval expozici výstavy. Výjimečný hráč na didgeridoo a výtvarník, spolupracující také s Petrem Niklem, Monikou Načevou nebo Jazem Colemanem, ve hře se zvukem vychází z improvizace. Obdobně svobodné přístupy zaujímá také ve své výtvarné tvorbě, duchu umělcovy mantry „Nepoužívat fantazii a tvořivost znamená nežít.“
V roce 2021 GBR do svých sbírek zahrnula jedno z děl Ondřeje Smeykala s názvem Relikviář – velká relikviářová skříň s množstvím otvorů a průzorů, do které mohou návštěvníci nahlížet, nebo se aktivně zapojit a vložit do něj svou vlastní “relikvii” a poklady, které nosí po kapsách. Relikviář byl taktéž prezentován na výstavě Reset.
Martin Janíček
Performer a autor interaktivních a site specific projektů vychází z povahy konkrétního místa. Umělec širokého spektra výrazů do svých výtvarných i zvukových instalací zapojuje zvuk a obraz. Otevírá svojí tvorbou problematiku synestezie a navazuje na fenomén barevné hudby, obdobně jako Zdeněk Pešánek, jehož zastoupení ve sbírkách GBR tvoří jedinečný soubor i nutnost reflexe. Janíčkovy realizace jsou nadány specifickými kvalitami a vyvolávají rozmanité vjemy – vizuální, sluchové, hmatové i čichové. Jeho zprostředkování poznávání skutečnosti skrze smysly připomíná alchymické experimenty.
Martin Janíček prezentoval svou tvorbu na výstavě Reset dílem Odrazy a stíny z roku 2010–2021 - interaktivní světelně̌-kinetický objekt. Objekt byl následně zařazen do sbírky GBR v rámci akvizic v roce 2021.
Petr Pastrňák
Petr Pastrňák patří svým zájmem o spiritualitu k nejduchovnějším osobnostem současného českého umění. Nemaluje to, co má přímo před očima, ale to, co má v sobě – jeho obrazy nejsou zanesené osobním balastem, reprezentují úsilí o čistou krásu a jako by směřovaly k vyprázdnění. Konfrontuje diváka s myšlenkou pomíjivosti, dokonce přeludovosti tohoto světa. V galerii byl zastoupen na výstavě Reset jednou ze svých vrcholných velkoformátových barevných kompozic, založených na hudebním a automatickém principu malby, které, ačkoliv jsou dvourozměrné, vyvolávají zážitek hlubokého prostupujícího prostoru. O rok později byl zastoupen i mezi dalšími současnými umělci ve výstavě Voda.
Petr Pastrňák přispěl do sbírek GBR třemi malbami Bez názvu, které jsou dílem geometrické abstrakce 90.let.
Dorota Sadovská
Slovenská multimediální umělkyně Dorota Sadovská dlouhodobě pracuje se širokou škálou výrazových prostředků od hyperrealistické malby po performance. Významným aspektem její tvorby je hra – hraje si s perspektivou, prostorem a často i divákem. Jedním z dalších prostředků její tvorby je tělesnost. V galerii v rámci výstavy Reset představila svá prořezávaná plátna – objekty, přeneseně představující kresbu světlem.
Johana Střížková
Finalistka Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2018 je představitelkou současné mladé generace intermediálních umělců. Zajímá se o pohyblivý obraz a ve své tvorbě plynule přechází mezi performancí, videoartem a objektem. Balancuje na hranici mezi obrazem a performancí. Její zájem o pohyb vychází z osobního zaujetí tancem, choreografií a tělesností. Jedním z východisek její umělecké tvorby je tak lidské tělo a sama sebe příležitostně představuje jako objekt. Dílo Johany Střížkové bylo prezentováno na výstavě Reset v roce 2021.
Johana Střížková je ve sbírkách reprezentována se svým videem 7,7 miliardy lidí z roku 2020.
Matěj Plachý
Matěj Plachý zastupoval v roce 2021 na výstavě Reset nejmladší generaci začínajících umělců. Student Ateliéru přírodních materiálů Katedry užitého umění na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem využívá práci s různorodými materiály, zaměřuje se ve své vlastní tvorbě na práci se světlem, zvukem a vytváří interaktivní objekt.
Voda
Marie Blabolilová
Marie Blabolilová je významnou českou grafičkou, malířkou a restaurátorkou. Její umělecká kariéra se vyznačuje jedinečným zájmem o detaily běžných předmětů a krajiny. Během svého působení se specializovala na grafickou tvorbu, která často zahrnuje nebarevnou pravidelnou síť čárového leptu, umožňující detailní zobrazení. Její dílo je silně existenciální, zaměřuje se na zachycení prchavých pocitů a čistou grafickou formu. Kromě grafiky se Marie Blabolilová také věnovala restaurování nástropních a nástěnných maleb. Její umělecké úsilí bylo oceněno různými cenami, včetně ceny Vladimíra Boudníka, a její dílo zprostředkovává hluboké humanistické sdělení o existenciálních otázkách.
Marie Blaboliová darovala galerii dvě malby na sololitu Potok I. a Potok II., které byly součástí výstavy Voda v roce 2022.
Marie Filippovová
Marie Filippovová je českou výtvarnicí a pedagožkou. Studovala volnou a užitou grafiku na vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Antonína Strnadela. Jako pedagožka strávila více než dvacet let na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně v letech 1968-1969 a 1974-1997. Marie Filippovová je členkou SČUG Hollar a Umělecké besedy. V její rané grafické tvorbě z 60. let lze pozorovat vliv Skupiny 42. V tématu svých rodných Židenic našla inspiraci pro svá díla. Později se v jejích pracích objevilo písmo a zabývala se také malbou rostlinnými extrakty. Od přelomu 80. a 90. let se zaměřila na témata spojená s člověkem, od postavení člověka ve společnosti až po jeho traumata. Její pozdější práce se týkají tématu prostoru a vznikly po její návštěvě New Yorku. V roce 2008 byla oceněna Cenou města Brna za životní dílo. Maria Filippovová žije a tvoří ve svém rodišti v Brně–Židenicích.
Její instalace Flow z roku 2002-2020 skládající z tří velkoformátových kreseb, která byla součástí výstavy Voda je součástí sbírek GBR od roku 2021. Na výstavě pak vystavovala i site-specific instalace, které Filippovová vytvořila přímo pro lounskou výstavu.
Eva Brodská
Eva Brodská je významnou českou umělkyní, která se proslavila svými tapiseriemi. Absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kde studovala pod vedením profesora Antonína Kybala, zakladatele moderní interpretace textilní tvorby. Původně se věnovala malířství, ale později se zaměřila na umění gobelínu. Její tvorba je inspirována přírodou, a to zejména pohybem ptáků, mraků, větru a moře. Témata světla a času jsou pro ni rovněž důležitá a nesou v sobě hlubší duchovní rozměr. Eva Brodská vytváří svá díla pomocí klasické gobelínové techniky a často používá vlnu v kombinaci se sisalem. Její výtvarný jazyk je charakterizován minimalistickou střídmostí a tlumenými barvami, většinou v odstínech bílé, zelené, hnědé a modré. Její tapiserie jsou považovány za stěžejní díla textilní tvorby v druhé polovině dvacátého století v České republice. Eva Brodská je členkou Umělecké Besedy a její díla jsou součástí sbírek významných muzeí a galerií jak v České republice, tak i v zahraničí. Její umění stále inspiruje nové generace umělců a zanechává významnou stopu v českém kulturním dědictví.
Umělkyně představila svá díla na výstavě Voda.
Jiří Voves
Jiří Voves je český výtvarník, jehož tvorba spojuje architekturu s výtvarným uměním. Po studiích architektury na ČVUT v Praze pokračoval na Akademii výtvarných umění a setkal se umělcem Jiřím Johnem, který Jiřího Vovese významně ovlivnil svým niterným dialogickým přístupem k přírodě jako vodítkem k pochopení existence. Vovesovu tvorbu lze interpretovat jako soubor zpráv. Jeho práce se často vrací k několika tématům, včetně "Zpráv," "Krajin," "Partitur," "Potop," "Havranů" a "Lomů." Všechna tato témata se spojují fenoménem paměti a jejími vrstvami. Jeho tvorba často pracuje se znaky a symboly, které v jednoduchosti zachycují skutečnost a uchovávají ji ve formě zprávy. Voves se pohybuje od precizních kaligrafických vrypů až ke geometrickým útvarům, přičemž jeho tvorba připomíná kaligrafii čínské tušové malby. V práci s kamenem nepřistupuje k materii objemově jako sochař, ale jako posel, který na kameny vyryje záznamy ve formě znakového písma. Jeho tvorba odráží přírodní vrstvení a stratigrafii.
Umělec byl součástí výstavního projektu Voda v roce 2022.
Jan Kovářík
Již jako dítě toužil Jan Kovářík spíše malovat, nicméně po absolvování střední průmyslové školy se rozhodl pro studium sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze. Pod vedením Jindřicha Zeithammla našel svobodu prozkoumat své umělecké sklony. Výraznou stopu na jeho umělecké cestě zanechala stáž v intermediálním ateliéru Milana Knížáka. Během svého působení na AVU se ponořil do říše geometrické abstrakce, experimentoval s předměty vyrobenými ze špaget a mušlí a zkoumal souhru proporcí a vztahů mezi prvky. Později přešel k vytváření větších instalací s využitím malovaného dřeva, ale nakonec se vrátil k práci s hmotou. Od roku 2002 vystavuje své práce na samostatných výstavách, jeho díla lze nalézt v mnoha významných tuzemských sbírkách, včetně Národní galerie v Praze, a od roku 2023 také v Galerii Benedikta Rejta. Dosud nejvýraznějším dílem Jana Kováříka je pomník Marie Terezie (2020) na pražském Prašném mostě. Toto přímočaré zobrazení, které mnozí vtipně označují jako „kuželka“, vyplynulo z přesvědčení, že místo, které denně často projíždějí tisíce vozidel, vyžaduje čistou, monumentální sochu. Kovářík spatřuje sochu jako symbol ztělesňující progresivní reformy a styl vládnutí této pozoruhodné panovnice. GBR získala od autora darem hned čtyři modely této významné sochy v pražském veřejném prostoru.
Umělec byl součástí výstavního projektu Voda v roce 2022.
Jiří V. Slavíček
Jiří Vincenc Slavíček v roce 1978 opustil Prahu a uprchl do Spolkové republiky Německo, kde studoval na Frankfurtské akademii výtvarných umění (Städelschule) od roku 1980 do roku 1986 pod vedením profesora Raimera Jochimse. Jeho rané malby jsou charakterizovány figurativními prvky a složkami vyjadřujícími kritiku politiky, poznamenány konceptualismem i street artem. V roce 1989, po estetické revoluci ve svém díle, se Slavíčkovi malby staly abstraktnějšími. Jiří Vincenc Slavíček je známý svou schopností přenášet myšlenky a emoce do svých děl. Jeho tvorba je reflexí současného uměleckého dialogu a vývoje. Slavíček se stále aktivně zapojuje do umělecké komunity a jeho díla zůstávají inspirací pro další generace umělců.
Umělec byl součástí výstavního projektu Voda v roce 2022.
Pavel Šmíd
Šmídovy obrazy slouží jako hluboký průzkum principů a stereotypů propletených s lidskými touhami a aspiracemi. Tyto aspekty jsou dovedně vetkány do struktury lidského vědomí, které si zvyklo mechanicky zpracovávat předem zabalená vizuální data a spojovat je do autentických emocí. Šmídův vytříbený a vnitřně soudržný malířský projev klade silný důraz na ironický motiv konzumu obrazu a samotný akt „malby“. Organizovaná umělá prostředí, nepřirozené pozice postav, stylizované perspektivy, výrazy obličeje, zářivé barevné palety, hyperrealistické zobrazení detailů materiálu a zdůraznění módních prvků, jako je účes, make-up a šperky, společně tvoří spektrum technik přispívajících k vytvoření precizně strukturovaného prostředí, nebo spíše akt prezentace.
Umělec byl součástí výstavního projektu Voda v roce 2022.
Veronika Holcová
Veronika Holcová se na umělecké scéně objevuje v první polovině 90. let a účastnila se významných kolektivních výstav v Česku i zahraničí. Její tvorba vychází z reality osobního života stejnou měrou jako z reality snové. Malířská suverenita je nástrojem osobního hledání, nalézajícího výraz ve dvou odlišných liniích tvorby. Expresivně intuitivní, informelně rorschachovská poloha se střídá s jakousi automatickou malbou či kresbou, připomínající tu medium umění, tu figurky z ruské avantgardní tvorby. Vše nadáno charakteristickou sametově zabarvenou, rozostřenou poetikou a osobně důležitou symbolikou. V. Holcová nabízí skrze svoji imaginaci tajemství, živé místo pro klid i neklid, osobní i divákovy projekce. Tuto surrealistickým východiskám blízkou polohu střídá s minimalistickou figurací, kde figury doslovné či gestické nabývají tvaru postaviček pohybujících se mezi člověčí, živočišnou a rostlinnou říší.
Na skupinové výstavě Voda v roce 2022 v GBR vystavila soubor pláten s amorfními postavami, “obojživelníky”, na typickém pastelovém pozadí s jemnými barevnými přechody. Obrazy Jezero, Nad jezerem a Obojživelnice II z období let 2017-2020 jsou součástí akvizičního plánu na rok 2023.
Dagmar Šubrtová
Dagmar Šubrtová vystudovala Ateliér sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze pod vedením profesora Kurta Gebauera a aktuálně kromě umělecké činnosti se aktivně podílí na tematických kurátorských projektech. Tvůrčí projev Šubrtové se orientuje především kolem jemných intervencí do přírodní krajiny, často v podobě site-specific instalací. V dílech Šubrtové se mnohdy objevuje autorka sama jako symbol ženskosti, přičemž jejich dokumentace má typicky podobu fotografií, čímž se její činy proměňují ve výtvarné artefakty. Její uměleckou cestu lze rozdělit do dvou stěžejních období. Rané období je charakterizováno zásahy do přírodní krajiny. Umělkyně při něm například brázdila lesními porosty, sbírala jehličí nebo březové větve, aby vytvořila hnízda, ve kterých se sama stavěla jako ústřední bod. Rané období Šubrtové tvorby je charakteristické zejména používáním nalezených přírodních materiálů – aktuální tvorba se oproti tomu soustředí na moderní průmysl, jeho typické materiály a průmyslem proměněnou krajinu. Důležitým bodem současné tvorby Šubrtové je nicméně stále se opakující téma povyšování ženského archetypu v kontextu různých mýtů a pohanství. Tento proces zahrnuje zkoumání substance ženského idolu, jeho spojení se zemí a následnou transmutaci do intelektuální sféry prostřednictvím uměleckého vyjádření. Při zkoumání identity místa nese její práce ve svém vyprávění hluboké a působivé poselství.
Umělkyně představila svá díla na skupinové výstavě Voda v roce 2022.
Michaela Vélová Maupicová
Multimediální umělkyně Michaela Vélová Maupicová autorka videí, sochařka a v závěru své tvorby především kreslířka a malířka, postupně stále více rozvíjela abstraktní geometrickou polohu, založenou na struktuře. Od počáteční živelnosti a určité robustnosti se dobrala až k odhmotnělé a světlem prostoupené geometrické síti. Síť představuje metaforu růstu i rozpadu. Jak byla Michaela Vélová Maupicová životními okolnostmi nucena připustit si postupně vlastní odcházení z fyzického bytí, její malba se stávala stále subtilnější. Tuto skutečnost ale jako by anticipoval již videozáznam Mistake z roku 2008. Minimalistická abstraktně geometrická smyčka s existenciálním podtextem získala druhou cenu v mezinárodní soutěži berlínské nadace Leinemann-Stiftung für Bildung und Kunst. Do nekonečna se odvíjející meditativní pohyb jezdících schodů lze číst jako silné, a přesto uklidňující podobenství cykličnosti času i se zachyceným zadrhnutím, onou chybou. Ve sbírkách GBR je od roku 2021 zastoupena hned třemi obrazy v duchu geometrické abstrakce a také autorským videem s názvem Mistake z roku 2008.
Jolana Havelková
Současná fotografka, filmařka, kurátorka a vysokoškolská pedagožka se vedle své vlastní tvorby věnuje i publikační činnosti. Je spoluzakladatelkou, spoluorganizátorkou a kurátorkou některých výstav fotografického festivalu Funkeho Kolín, který probíhá od roku 1993 a v letech 1999-2008 přednášela na Fakultě užitého umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem (Ateliér fotografie a Ateliér digitálních médií). Její dílo najdete ve sbírkách v Galerii Klatovy / Klenová, GASK, Českém centru fotografie Praha, Muzeu fotografie a moderních obrazových médií Jindřichův Hradec a od roku 2023 i v GBR. Pro akvizici byl vybrán soubor černobílých fotografií Řeka, který Holcová vytvořila v roce 2020 u příležitosti výstavy Voda.
David Cajthaml
Všestranný umělec, který se kromě malby věnuje také hudbě, scénografii, kostýmním návrhům a architektuře. Jeho kapela Energie G, kterou tvoří s mladším bratrem Jakubem, byla v roce svého vzniku jednou z prvních punkových kapel v Československu a od roku 1985 začal pravidelně vystavovat na samostatných i kolektivních výstavách po celé Evropě. V roce 2022 bylo jeho dílo součástí výstavy Voda pořádané v GBR.
David Frank
Frank je odborné veřejnosti znám především jako zdatný restaurátor, jehož rukama prošly jak obrazy starých mistrů, akademických klasiků 19. století i velkých malířských osobností a představitelů moderního umění. K jeho významným objevům na poli restaurátorství patří určení autorství obrazu ze souboru barokních kopií z arcibiskupského zámku v Kroměříži. Nicméně je i autorem své vlastní originální tvorby jež byla představena na kolektivní výstavě Voda v roce 2022.
Xenia Hoffmeisterová
Tvorba Xenie Hoffmeisterové zahrnuje především malbu, sochařství a objektovou tvorbu ale pouští se i do volné, užité grafiky či keramiky a pokrývá spektrum výrazů oscilujících mezi sarkasmem a ironií. Z jejího umění vyzařuje pozoruhodný smysl pro humor, často s hravým a až rozmarně krutým podtextem. Její kompozice vyvolávají zásadní pocity úzkosti a vážnosti, sondují do spletitosti lidské existence. Tato současná fáze tvorby živě ilustruje její neúnavnou snahu malovat „integrální“ obraz. Neustále se snaží zkoumat a potvrzovat možnosti takové realizace, mísí spontánní jednání s racionálním rámcem, bezděčně symbolizujícím sbližování materiálních a duchovních aspektů lidstva. Prostřednictvím svých výtvorů důsledně znovu objevuje radost z malby a úžas, který může přinést. Její dílo je součástí sbírek GBR od roku 2009.
Roman Trabura
Traburovo umělecké zaměření se soustřeďuje především kolem malby, kresby a grafiky. Specifické je pro autorovo dílo využití bizarních prvků, které dávají vzniknout odlišným světům naplněným silnými prvky fantasy a surrealismu. Dále se ponoří do tvorby obrazů v komiksovém stylu, média, jehož prostřednictvím často zprostředkovává své pohledy na současné politické scénáře. Jeho tematický záběr navíc sahá až do zobrazení imaginárních měst, prezentovaných ve formě temných vedut. V roce 1997 obdržel prestižní výroční cenu AVU za kresbu. Jeho díla jsou součástí mnoha soukromých i veřejných sbírek.
Jonáš Czesaný
Jonáš Czesaný studoval na pražské AVU v ateliéru malby u profesora F. Hodonského a grafiky u profesora V. Kokolii. Vedle malby a grafiky se však věnuje rovněž kresbě a ilustraci. Melancholická díla Jonáše Czesaného slouží jako úvaha o okolnostech, mezilidských souvislostech a každodenních triviálnostech moderního života s generační perspektivou. Jeho přístup často nabírá introspektivní tón, často zobrazuje všednost tlumeným, černobílým způsobem. Jeho náměty se často soustřeďují kolem významu paměti a vzpomínek, stejně jako dopadu významných historických událostí, které jsou reinterpretovány pro současnou relevanci.
Ondřej Maleček
Studium malby absolvoval Maleček na Vysoké škole uměleckoprůmyslové pod vedením profesorů P. Nešlehy a S. Diviše. Jeho předchozí studia měla silnou vazbu k literatuře a slovesné obraznosti, zejména ke klasikům českého romantismu a románové topografii, jako jsou díla K. H. Máchy a K. Klostermanna a tak v jeho uměleckém stylu hrají stěžejní roli novoromantické vlivy. Melancholické přírodní krajiny, jako jsou klikaté cesty a údolí, pustá místa, pole a mýtiny nebo dramaticky vykreslené scény jsou prodchnuty osobitou naivní kvalitou. Jeho jemná stylizace, připomínající zvětšené deníkové náčrty, vzbuzuje ironický odstup při zobrazování témat pomíjivosti, spásy nebo národní identity. Pozoruhodné jsou i Malečkovy autorské knihy, plné kresebných a textových zásahů na pozadí postupného rozpadu námětu – plísně, stránky potřísněné vlhkostí... Zápisník, deník nebo kniha jako médium podléhají rozkladu – Maleček tento proces oddaluje tím, že je převádí na artefakt. Jeho noční krajiny byly součástí skupinové výstavy Voda.
Jitka Anlaufová
Jitka Anlaufová se od 90. let profiluje jako představitelka čisté abstraktní malby, pohybující se mezi geometrickou a biomorfní polohou. Její tvorba je kontemplativního charakteru, prodchnutá duchovním nábojem a odkazující k základním otázkám lidského bytí. Malířka vystavuje od počátku 90. let a je zastoupena ve Sbírce moderního umění Národní galerie v Praze a dalších českých a zahraničních sbírkách, cyklem Hladiny je pak zastoupena ve sbírce GBR od roku 2023. Vybrané monochromy svojí geometrickou čistotou a zároveň však i aktuálně relativizovanou linearitou spadají do fokusu sbírkotvorné činnosti GBR.
Kurt Gebauer
Kurt Gebauer se v roce 1990 stal docentem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a v roce 1992 profesorem Ateliéru sochařství. Gebauerův umělecký rozptyl je velice široký a projevuje se různorodou škálou výtvarných instalací, jako je Minikrajina v Ostravě a projekty v Praze, jako například Rybník a Obludy. V roce 1981 se zúčastnil přelomové výstavy Malostranské dvorky, která poskytla výstavní platformu umělcům v represivních dobách komunismu a inspirovala k podobným akcím i v jiných městech.
Eliška Jakubíčková
Eliška Jakubíčková, jedna z nejvýraznějších představitelek současné české expresivní malby – studovala Akademii výtvarných umění v Praze v letech 1987-1993 v Ateliéru figurální a monumentální malby Jiřího Načeradského a Malířském ateliéru Zdeňka Berana. Je mistrem kaligrafického gesta na velkém formátu. Její gestické formulace podmiňuje předem promyšlený a prožitý význam zobrazovaného. Na svých plátnech dává formu a objem entitám, se kterými si člověk tyto veličiny obvykle nespojuje, jako jsou strach, bolest, radost, blízkost, laskavost, soucit. Pro její tvorbu je vedle suverenity malířského gesta charakteristické spojení energické jistoty a momentu hledání. Toto hledání je rozhodné a koncentrované a po chvíli nabírá jasný směr. Nezůstává u samotného gesta, to se postupně stává formulací. Tím se odlišuje od abstraktní exprese pollockovského ražení, ačkoliv užívá podobně silné prostředky, jako je velká plocha, lití a stříkání barev nebo malířská štětka místo štětce. Skrze své obrazy nechává téměř fyzicky zakoušet tíhu, hřejivost, závrať a další pocity podle podstaty zachycených stavů těla a mysli. Propůjčuje hmotnost nehmotnému, a naopak lehkost hmotné realitě.
Miloš Šejn
Akademická cesta Miloše Šejna zahrnovala studium výtvarné výchovy pod vedením doc. Zdeňka Sýkory, dějin umění a estetiky pod vedením prof. Petra Wittlicha a doc. Miloše Jůzla. V roce 1976 dokončil doktorát z filozofie a v roce 1991 byl jmenován profesorem malby. Působil jako vedoucí pedagog intermediálního ateliéru na AVU v Praze a také jako hostující lektor na akademiích v Aix-en-Provence, Carrara, Haagu, Lublaňi, Stuttgartu nebo ve Vídni.
Jako všestranný umělec působí napříč sférami výtvarného umění a performance jehož umělecký étos má kořeny v jeho dětství a mládí, kdy se vydal na cesty nespoutanou krajinou, poháněn vrozenou touhou spojit se s tajemstvími přírody a být svědkem jejích podivuhodných jevů. Od počátku 60. let 20. století tyto zážitky dokumentoval prostřednictvím fotografie, kresby a shromažďováním popisů svých přírodních pozorování. V současnosti se zaměřuje na bezprostřední tvůrčí možnosti, které se odvíjí od souhry historicky utvářené humanizované krajiny a celistvé říše přírody. Záměrně se zabývá expresivními formami, které přemosťují text, vizuální reprezentaci, tělesný pohyb, hlasový projev a přesah do fyzického prostoru.
Monika Immrová
Významná lounská rodačka, která současně žije a tvoří v obci Radouš ve středních Čechách, patří k nejvýraznějším představitelkám současné střední sochařské generace. Tvorba Moniky Immrové je výrazem hledání cesty k sobě jako jedinci i člověku jako takovému. Zaujímá postoj umělkyně, symptomatický i aktuální, pro niž je klíčový vztah k materii, definovanému tvaru a archaickým podstatám. V dějinách umění se s podobnými návraty k podstatě, ke kořenům nebo materii v nejistých dobách setkáváme nejednou. Ve své podstatě minimalistické abstraktní objekty stále vycházejí z kánonu daného lidskou figurou. Navazují pocit klidu a harmonie, vybízejí ke kontemplativnímu pozastavení.
Sochařka minimalistického výrazu byla v Lounech poprvé představena v monografické výstavě v roce 2022 s jednoduchým názvem Monika Immrová. Monografické výstavě předcházelo představení její tvorby v téže roce v rámci výstavy Voda.
