Konstruktivní tendence

Umělecký projev, který v českých dějinách umění označujeme jako konstruktivní tendence je významným fenoménem nejen z domácího pohledu, ale také v kontextu vývoje evropského umění, do kterého se v šedesátých letech po delší době izolace začali čeští a slovenští autoři znovu přirozeně začleňovat.

Základní soubor sbírky Galerie Benedikta Rejta, který vznikl v zakladatelském období muzea mezi lety 1964–1972, obsahuje to nejlepší z vrcholného období konstruktivně orientované tvorby v tehdejším Československu té doby a částečně i v zahraničí. Svědčí to nejen o významu lounského kulturního prostředí a unikátním mezinárodním propojení mnoha osobností, ale také o prozíravé akviziční strategii prvního ředitele Jana Sekery, který dokázal pro nově založené muzeum získat špičková díla a vybudovat sbírku, která dnes předčí i mnohem větší a významnější instituce.

Začátky

Předpoklady budoucích úspěchů se v Lounech začaly utvářet již během druhé světové války, když zde vznikla neformální surrealistická skupina, která ve městě a jeho okolí podnikala akce nejrůznějšího charakteru, které bychom dnes nazvali happeningy.

V padesátých letech se s trojicí zdejších malířů – Zdeňkem Sýkorou, Vladislavem Mirvaldem a Kamilem Linhartem, kteří byli více či méně součástí tohoto dění, začal sbližovat i absolvent obchodní akademie v Lounech Josef Hlaváček a absolvent lounského gymnázia Jan Sekera. Díky stykům lounských osobností s pražskými výtvarníky, kritiky výtvarného umění a literáty se Louny následně v šedesátých letech začaly profilovat jako významné místo kulturního dění, kde se ve volnějších poměrech a relativní nezávislosti na stranických direktivách konaly přednášky o avantgardním umění, moderním malířství, nových vlnách ve filmu či poezii.

Když se v šedesátých let začala tvorba Kamila Linharta, Vladislava Mirvalda a Zdeňka Sýkory orientovat novým směrem a jejich nová konstruktivně laděná díla vyvolávala u řady lidí nepochopení, Hlaváček se Sekerou a také Jiří Padrta, který se později stal ústředním teoretikem nového směru, je v nastoupeném kurzu podporovali. Později se také zásadně podíleli na formování a teoretické obhajobě konstruktivních tendencí a pomohli jejímu úspěchu na domácí scéně i v zahraničí.

Zmíněná trojice lounských autorů byla od začátku šedesátých let u prvopočátků formujícího se konstruktivně orientovaného proudu v umění, který se nejen v Československu, ale i na celém světě rodil především jako opozice proti tehdy převládající informelní tvorbě. V Československu došlo k prvnímu významnějšímu veřejnému vystoupení nových tendencí na výstavě skupiny Křižovatka v roce 1964, na níž vystavili kromě jiných také Zdeněk Sýkora, Vladislav Mirvald, Karel Malich nebo Jiří Kolář. Ve stejném roce došlo i k důležitým změnám v institucionálním provozu umění a zároveň sledujeme, jak se konstruktivním směrem ubírá i tvorba řady dalších autorů. S tvorbou Sýkory, Malicha, Koláře a Demartiniho se veřejnost mohla následně seznámit díky přehlídce Konstruktivní tendence, kterou uspořádal Jiří Padrta. Putovní výstava měla v roce 1967 reprízu v Galerii Benedikta Rejta a měla upevnit pozici nového uměleckého názoru a teoreticky obhájit jeho aktuálnost a zakotvení v české tradici. Přehlídka Nová citlivost v následujícím roce pak už i svým výrazně početnějším zastoupením vystavujících stvrdila pozici bohatě rozvětveného proudu konstruktivní tvorby na české umělecké scéně.

Louny jako součást mezinárodní sítě

Díky osobním kontaktům se dařilo od poloviny 60. let také prezentovat vybrané autory na výstavách v zahraničí a díky politickému uvolňování seznamovat s aktuálními tendencemi zároveň i domácí publikum. Díky zapojení lounských osobností do mezinárodní sítě se i v Lounech v průběhu času objevili významní zahraniční autoři, teoretici nebo sběratelé. Za Janem Sekerou a Zdeňkem Sýkorou se často při svých pobytech v původní vlasti zastavila např. sběratelka Meda Mládková, ze zahraničních teoretiků, kurátorů a umělců zde byli např. Arturo Schwarz, Gerhard von Graewenitz (1967), Celia Ascher, opakovaně i v pozdějších desetiletích Hans-Peter Riese, ředitelé institucí – Hans Paalman (1969), galeristé – Johanna Ricard, Heinz Teufel, August Ernst, Walter Storms, Marian Willard Johnson. Také sem jezdili básníci Josef Hiršal a Bohumila Grögerová se svými přáteli, Louny v roce 1966 díky nim navštívil například francouzským básník Henri Chopin.

Osobní návštěvy pomohly nepochybně posílit povědomí o tvorbě českých umělců a dostat ji na důležité zahraniční výstavy – mimo jiné na Nové tendence v Záhřebu, Documenta v Kasselu, Bienále konstruktivního umění v Norimberku, do významných institucionálních i soukromých sbírek nebo na stránky publikací, věnovaných konstruktivním tendencím.

Mezinárodní kontext reflektovala svými výstavami i mladá lounská galerie např. samostatnou výstavou skupiny Dviženije v roce 1965 (Louny se po Praze staly druhým zahraničním městem, kde se tvorba moskevských kinetistů představila), Victora Vasarelyho (1967), skupinovou výstavou Dodekaedr v roce 1968, nebo výstavou argentinských konstruktivistů v roce 1971. Stálá sbírka se díky kontaktům lidí spjatých s galerií průběžně obohacovala i o díla řady významných zahraničních autorů - např. Getulia Alvianiho, Mariny Apolloniové, Françoise Morelleta nebo Bridget Rileyové.

Konec nadějí

Po osudném roku 1968 se celospolečenské změny podepsaly i na fungování Galerie Benedikta Rejta. Neprojevily se však hned, jak vidíme na řadě důležitých výstav, které mohly proběhnout ještě po roce 1968 až do jejího dočasného uzavření v roce 1972 – Obrazy, plastiky –  2. výstava přírůstků sbírky s pracemi Demartiniho, Sýkory, Mirvalda, Hilmara, Malicha, Dobeše, Kratiny, Kubíčka, Koláře, Kolářové, Boštíka a Slavíka, samostatné výstavy Kamila Linharta, Jana Kubíčka, Huga Demartiniho, Karla Malicha nebo již zmíněná výstava argentinských konstruktivistů a trochu příznačně poslední výstava skupiny, kterou galerie začala – Dviženije. Poté na dlouhá léta progresivní činnost utichá a začíná se opatrně objevovat až v osmdesátých letech už jako reminiscence na někdejší slavnou éru.

Přes i poněkud nešťastný vývoj historických událostí však dnes již s odstupem můžeme s obdivem pohlédnout na práci mnoha lidí, kteří dokázali nevídaně využít potenciál malé galerie a učinit z Loun během zlatých šedesátých součást velké sítě sítí posledního neoavatgardního hnutí. Patří k malým zázrakům, že o této skutečnosti podává sbírka Galerie Benedikta Rejta tak cenné a trvalé svědectví.

Autor textu: Pavel Kappel