Emil Filla

V dějinách českého moderního umění představuje malíř, sochař a výtvarný teoretik Emil Filla (1882–1953) výjimečného tvůrce s obrovskou škálou aktivit. Jeho celoživotní dílo bylo spojeno především s kubismem. Jedním ze zlomových období jeho života byla doba po druhé světové válce, kdy se vrátil z koncentračního tábora Buchenwald a po nutné rekonvalescenci se znovu aktivně zapojil do uměleckého života. V roce 1947 získal do pronájmu prostory jižního křídla zámku v Peruci, které byly po jeho smrti přeměněny na Pamětní síň Emila Filly. V únoru 1948 převzala v Československu moc Komunistická strana a nastolila změny, které zásadním způsobem zasáhly do umělecké tvorby. Filla se na jedné straně snažil pragmaticky přizpůsobit novým podmínkám, mimo jiné proto, aby mohl nadále působit na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, na straně druhé čelil stále ostřejším útokům na vlastní osobu, které vyvrcholily v letech 1951–1952 a tragicky ovlivnily jeho závěrečnou etapu života. Podstatnou roli u Filly v té době sehrály inspirace čínským uměním, které umělec sbíral a jež mu poskytovalo únik z všední reality komunistické totality, doby monstrprocesů a politických vražd.

Vztah Filly k čínskému umění je vedle pozdní malířovy tvorby a reakcí na ni jádrem současné expozice v Peruci Orel rozsápe orla: Emil Filla, čínské umění a totalitní přízraky. Je v ní představena část Fillovy sbírky čínského umění, kterou shromažďoval od přelomu dvacátých a třicátých let až do své smrti a jež obsahovala více než stovku předmětů. Na Fillu silně působily zejména čínské svitkové obrazy, jimiž se začal inspirovat i ve vlastní tvorbě, a to hlavně v cyklu slovenských zbojnických, bačovských a milostných písní. Když je Filla chtěl v roce 1951 vystavit v pražském Mánesu, uspořádalo krajské středisko Svazu československých výtvarných umělců diskusi, respektive jakýsi „soud“, jehož cílem bylo zhodnocení umělcových prací z hlediska jejich poměru k socialistickému realismu a vhodnosti veřejné prezentace. Přestože se diskuse účastnilo několik Fillových zastánců, závěr byl neúprosný. Filla nemohl své práce veřejně prezentovat, což ho vnitřně ranilo, jak je to patrné i v jeho díle. To je také důvod, proč se nadále zabýval pouze krajinami Českého středohoří a kresbami zátiší. Krajiny se pro něj staly soukromou formou protestu proti pokleslému komunistickému umění. Z výsledných děl je nicméně patrné, že v nich Filla nalezl obrovské zalíbení. Každá další krajina pro něj byla výzvou ke hledání nových výrazových možností, spočívajících v inovativní tvůrčí práci s barvou a kompozicí. Jedním z nejbližších přátel Filly byl v té době fotograf Josef Sudek, který za ním na Peruc pravidelně jezdil. Vytvořil tam množství snímků, námětově i formálně rezonujících s Fillovou vlastní tvorbou. Ta se definitivně uzavřela v roce 1952, kdy vznikla Fillova poslední díla.

Autor textu: Tomáš Winter